Říjen 2010

Velmi usměvavý článek :)..

17. října 2010 v 11:14 | L. |  Cesta životem =)
Tak jsem si pro Vás připravila velmi usměvavý článek, který mi přišel mailem. Mě tedy opravdu rozesmál :).. Tak snad Vám poslouží k radosti jako spoustě lidem a budete se aspoň na chvíli cítit v  moci smíchu a veselé nálady :).
Jednoho dne jsem potkala sladkého gentlemana a zamilovala se do něj. Když se
stalo zřejmým, že se vezmeme, učinila jsem nejvyšší oběť a
vzdala se svých oblíbených fazolí.

O několik měsíců později, o mých narozeninách, se mi cestou domů z práce
pokazilo auto. Protože jsme žili na venkově, zavolala jsem manželovi že
přijdu domů pozdě, protože musím jít pěšky. Cestou jsem míjela malou
restauraci a vůni pečených fazolí vycházející z jejich kuchyně jsem
nedokázala odolat.

Abych se dostala domů, musela jsem ujít několik mil a tak jsem si řekla, že
než přijdu domů všechny škodlivé následky těch fazolí vyprchají. Vešla jsem
do restaurace a než by řekl švec, spořádala jsem tři velké porce pečených
fazolí. Celou cestu domů jsem se pak snažila vypustit všechen plyn který
můj zažívací systém produkoval. Když jsem dorazila domů, manžel se zdál
velmi nadšený že mě vidí a s potěšením mi oznámil: Miláčku, pro dnešní
večeři pro tebe mám velké překvapení." Zavázal mi
pak oči a zavedl mě k mé židli u stolu. Sedla jsem si a právě v okamžiku kdy
chtěl rozvázat šátek na mých očích, zazvonil telefon. Musela jsem mu slíbit
že se šátku na očích nedotknu dokud se nevrátí a pak šel zvednout telefon.
Pečené fazole které jsem zkonzumovala na mě stále ještě měly vliv a tlak se
stával neúnosným. Můj muž byl ve druhé místnosti a já jsem využila
příležitosti, přesunula váhu na jednu půlku a upšoukla si. Bylo to nejen
hlasité, ale zapáchalo to jako vlečka hnoje, která přejela Skunka před
papírnou.

Vzala jsem ze svého klína ubrousek a mávala jím rázně ve vzduchu. Pak jsem
přesunula váhu na druhou půlku a vypustila tři další salvy. Zápach byl horší
než když se vaří zelí. Pečlivě jsem naslouchala vzdálené
konverzaci ve druhé místnosti a pokračovala v uvolňování tlaku ve svém
zažívacím systému po dalších několik minut. Požitek byl nepopsatelný. Když slova na
rozloučenou z vedlejší místnosti signalizovala konec mé svobody, ještě
párkrát jsem zamávala ve vzduchu ubrouskem, vrátila jej na klín a složila na
něj ruce. Cítila jsem se uvolněně a byla jsem se sebou velmi spokojená. Má
tvář musela být
alegorií na nevinnost, když se manžel vrátil a omlouval se, že telefonoval
tak dlouho. Zeptal se jestli jsem se dívala pod šátkem a já jsem jej ujistila že
ne. V tom okamžiku sundal z mých očí šátek a dvanáct hostů jednohlasně
proneslo: "Happy Birthday!" Omdlela jsem!!!!!!!!!!!!!!

"Máš zlost?.. Můžu ti s ní pomoct" - aneb, jak mi byla nabídnuta "pomoc", ale ne od Andělů

15. října 2010 v 23:23 | L. |  Něco ke mě =)



"Máš zlost?.. Můžu ti s ní pomoct"


Ani nevím, jak se to seběhlo. Já jsem zažila krásné odpoledne, jak už opravdu dlouho ne. Ale jakmile mi návštěva odešla, tak jsem zjistila, že nejsem naplněná štěstím. Což mě opravdu docela zarazilo, ale říkala jsem si, že to bude tím, že jsem unavená.

Dala jsem si do uší mp3 a pustila písničku..

To dělám často a velmi ráda, protože si představuju budoucnost takovou, která mě naplňuje i při té představě. Dává mi to naději, víru a ujištění, že dělám vše proto, aby se mi plnily sny, po kterých toužím.. (př. byla šťastná ve vztahu, dařilo se mi ve škole, měla pohodovou rodinu,...a některé okamžiky okamžik za okamžikem..)

 Ale samozřejmě někdy je den takový.. že jde všechno samo. Představy jsou plné zlosti nebo bolesti, vylívám si v nich vztek a křivdu, který se ve mě nějakým způsobem objeví. Třeba při vzpomínce na událost, o které jsem Vám -- PSALA -- . Někdy se bolest prostě připomene a chce, aby sem na ní myslela a mohla se stát ještě jednou, díky mé vizualizaci.

Překvapilo mě, že u té hudby jsem pociťovala zlost.. zničeho nic. Tak jsem vytáhla sluchátka a postavila před balkónové skleněné, černé okno, kde jsem zřetelně pozorovala svůj odraz z velmi blízké vzdálenosti. 

Jak jsem se na sebe tak dívala a přemýšlela nad prázdnotou svých myšlenek ucítila jsem za sebou něčí přítomnost. Ale ještě než jsem jí ucítila, tak jsem viděla odraz v onom okně za sebou černé postavy. Neděsila mě. Spíš chtěla mě okouzlit, tím, co mě nabízela. Stáli jsme tak. Okamžik. A řekla; 

"Máš zlost? Můžu ti s ní pomoct."

Nebyl to anděl ani nic jiného stvořeného z lásky a pochopení... něco jiného. Neděsilo mě to, ale aniž bych se po tom pídila nebo víc přemýšlela jako první mě napadla temná bytost. 

Došlo mě, že to celé je iluze. Hloupost. Já jsem necítila zlost z toho, co bych právě prožila. Ale co se mi vybavilo jako vzpomínka a já si jí představila v přítomnosti. To ve mě vyvolalo vztek a bolest. Světe div se, že se vedle mě objevil někdo, kdo to chtěl ještě umocnit a nechat mě jít po té nesprávné cestě. Abych zažívala bolesti atd,.. ještě častěji a silněji. Aby mě to ovládlo.

Uvědomila jsem si, že to nejsem JÁ.  A to, co se událo mi dokázalo,
jak snadno jsme ovladatelní, když se nijak nechráníme a bloudíme myšlenkami v prostoru času ..


Opět jsem začla milovat a pociťovat štěstí, Světlo.. :).. 

Dávejte si pozor na to, kdo Vám nabízí pomoct :). Nemusí být vždy ta nejlepší.. 
Hlídejte si vlastní srdce :). Ať neustále pociťuje to, co ho stvořilo a po čem touží :).. 


Opravdu musíme dětem pořád opakovat jak jsou hubení, nebo naopak tlustí?

13. října 2010 v 14:55 | L. |  Cesta životem =)

Napadla mě jedna věc :). Člověk si vždy nejvíc pamatuje daný okamžik, když ho prožívá. Čas hodně věcí nám pak utajuje, a tak mě napadlo dát na blog pár myšlenek, které v sobě mám a chci si uchovat i do dob budoucích..

Kvůli tomu, abych je neopakovala a nebo tím neubližovala jiným lidem :). 



Opravdu musíme dětem neustále opakovat že jsou hubené, nebo naopak tlusté?

Vzpomínám si, že od malička mi vždycky říkali " ty seš ta droboučká! Podívej, všude ti lezou kosti!" nebo " Nikdy nebudeš tlustá, podívej jak jsi hubeňoučká!" atd,..

A taky kdo by to neříkal, když vidí maličkou na svůj věk a hodně hubenou holku. Ale jak se ta slova neustále opakovala, tak mě tím dávali do hlavy, KDO jsem. A KÝM MUSÍM být. Je jasné, že takhle to nepůsobí asi na všechny děti, ale na ty hodně citlivé ano. Už jako malá, jsem věděla "jak musim vypadat, abych nezklamala lidi kolem mě". Nikdo nevěděl, že to takhle můžu vnímat v tak útlém věku. Nikdo to nemyslel zle..Ale už od první třídy jsem pozorovala svoje tělíčko a jak se mění. Ale MUSELO být pro mě vždycky extrémně hubené. Aby to zaujalo každého a mohl mi říct, že jsem hodně hubená. To mi dávalo pochvali, že se držím toho, jaká mám být.

A světě div se, že mi na konci páté třídy a na začátku šesté z toho vznikly problémy. Protože jsem přestávala být tou "maličkou, hrozně hubenou".. ale začínala jsem být maličkou a hubenou. Ale to jsem nedokázala přijmout a problémy se rozjely....a pokračovali v šesté, sedmé třídě silně. Ale pak sem musela začít s tím něco dělat, mírnit, protože bych nemohla jinak normálně existovat. Tak jsem se snažila.. ale tíha psychiky si táhne ještě i jiné. A tak se přidal další problém. Žádná sebedůvěra, ale jen pocit, že jsem to nedokázala, jsem ta špatná, selhala jsem jako člověk a hrozně ošklivá. A co může asi mladá dívenka dělat, když má tyhle myšlenky..... Další dva roky sem se snažila dát do hromádky. Sesbírat všechny kousíčky, který jsem poztrácela. Nesesbírala jsem všechny. Ani většinu.. prostě se odemě odpojily a zůstaly v prostoru času.

A já jsem teď tady. Ale mám svůj obraz toho, jak bych si přála vypadat. A když ho nebudu splňovat, zase se to zvrátí. Nesmím přemýšlet o své postavě. Ale svém celku.

Vlastně jsem měla štěstí.. trvalo mi to jen 4 a půl let. Teď vím, kdo jsem. Mám se ráda a nechci si ubližovat a beru sama sebe, ale kdo ví, kdo mě přiměje nad sebou přemýšlet.. Nesmím slýchat, že jsem přibrala nebo něco podobného. Naštěstí to lidi kolem mě vědí a nic podobného neslýchám :). Nebo možná není proč, by mi to říkali. Ale o tom nechci přemýšlet.  

Neříkejte dětem, když jsou malé, jak vypadají. Neopakujte jim, "ty jsi ale baculka! Schovej ty špeky!" ani jim stále neříkejte jak jsou hubené..v obchodech je neupozorňujte na to, že jim něco je ZASE malé nebo velké. Jsou takové, tak ať sami si na sebe utvoří názor a vy je pouze chvalte, co je na nich krásného a co mají v sobě hezkého. Na to špatné je vždy upozorní každý. Ale na hezké každý ne.

Video, které jsem vám sem vložila, není pěkné. Velmi smutné.. ale opravdické. Každý by měl vědět, co to doopravdy znamená. A jaký to má dopad na naše tělo, když už to trvá moc dlouho..


Milujte druhé lidi a buďto opatrní na to, co říkáte :). Suďte podle toho, jak ten člověk je vnímávý, pak není důvod se trápit. Usmívejte se a dovolte světu, aby vám dovolil cítit v sobě neomezenou volnost a radost :)..